Kontakt:

CENTRUM   Ženy50

Anenská 10,   Brno
        (4. patro)

tel.: 543 212 700
(v době konání akcí)

Jana Jarušková
728 74 04 49

Věra Janáková
732 34 89 93

Věra Pakostová
604 37 55 46

e-mail: info@zeny50.cz

PODPORUJÍ NÁS:

SLOVAK-CZECH WOMEN's FUND

Jihomoravský kraj

Ministerstvo kultury ČR

Odbor zdraví MMB

Odbor kultury MMB

Podkarpatská Rus očima Věry Janákové (21. - 29. 6. 2008)

Jaká je Ukrajina? Jací jsou Ukrajinci?

Na první otázku - jednoduchá odpověď. Krásná, v oblasti, kde jsme byli, naprosto kouzelná. A Ukrajinci - těm můžeme jen tiše závidět jejich hrdost na rodný kraj, jejich otevřenost a vřelost při osobním jednání. Proti Ukrajincům jsme pěkně studení čumáci.

Podkarpatská Rus Cestopisná fakta

Ve dnech 21. až 29. června 2008 uskutečnilo občanské sdružení Ženy50, ve spolupráci s cestovní kanceláří Subcarpatia, 9denní zájezd na Podkarpatskou Rus. Jelikož další spřízněná a na akci se podílející organizace - Asociace Ruských spolků v ČR - neobsadila svá místa, vytvořila se početně příjemná skupinka 20 účastníků + průvodce Ing. Arnošt Mader a řidič autobusu.
Odjezd z Brna byl naplánovaný na 7.00 hod. a přesně na minutu jsme také odjeli. Pod vzorným velením pana Madera, našeho milého a světaznalého průvodce, který nenechal v průběhu naší cesty nic náhodě, jsme v Uherském Brodu nabrali poslední spolucestující. A ve tři odpoledne jsme již byli v Levoči a prohlédli si 18,6 m vysoký oltář ze 16 st. Přes Prešov, Šariš, Kapušany, Vyšné Německé jsme se dostali do Michalovců a na ukrajinskou celnici jsme dorazili v 18.30. Podkarpatská Rus Venku bylo dusno a pálící sluníčko a v autobuse se nepohnul ani chlup na hlavě, natož my. Naše pasy měli v držení celníci a pro jistotu nechali na schodech sedět "dost" velkého psa, který pozoroval i sebemenší pohyb. V 19.00 hodin jsme se konečně dočkali odjezdu. Cíl našeho prvního dne - Užhorod - se přiblížil a vzápětí i příjemně překvapil, a to v podobě velmi pěkného hotelu.

Druhý den po snídani jsme vyrazili na letmou prohlídku Užhorodu a pak honem do Mukačeva. Zde jsme měli možnost si prohlédnout pro nás atraktivní tržnici. Na pultech se vedle krásné zeleniny skvěly i jitrničky a kuřata a nikomu to nevadilo. Mukačevo je postaveno v rozsáhlé nížině. Dominantou tohoto 60 tis. města jsou kostely. Podkarpatská Rus Jako všude jinde, tak i zde se hned vedle pravoslavného kostela nachází i římskokatolický. Při výjezdu z Mukačeva stojí kostel, který se opravuje, a prostředky na jeho opravu plynou od soukromých investorů, kteří platí za to, že si mohou postavit v okolí kostela kapličku.
Podkarpatská Rus Ještě téhož dne jsme absolvovali první výstup přes Strední Verechy. Už nevím, kdo z nás první objevil orchidej. Jako kuřata jsme se kolem ní shromáždili a fotili ji ostošest. Za chvíli nám bylo jasné, že není jediná, ale jsou všude kolem. Nádherné louky plné různých druhů orchidejí i dalších voňavých kytek nám vyrazily dech.
Podkarpatská Rus V 19.45 jsme přijeli do Mežhorje. Naše turbáza nesla vznosný název Karpaty. Slavnostní uvítání nám připravila ředitelka turbázy, spolu s kuchařkou. Uvítání chlebem a solí bylo doplněno netradičně i místním vínem. Což nás mírně řečeno potěšilo. Co nás nepotěšilo, bylo ubytování. A jak nám později řekl i místní průvodce Kolja, patřilo i na zdejší poměry k těm horším. Co jsme už v té chvíli mohli dělat - nic víc, než se ubytovat.

Ráno po snídani jsme odjeli autobusem na úpatí Kamjanky. Tady došlo k dělení naší skupiny na zdatné turisty a ty více zdatné. Podkarpatská Rus První skupina šla sice delší, ale méně náročnou trasu a cestou sbírala Marmarožské diamanty. Než první z nás našli diamant, brali jsme hledání jako bojovou hru, která nás má navnadit na dalekou cestu. Zdatnější skupinka si vyšlápla na Kamjanku. Večer se spustil prudký déšť a padaly kroupy, ale to už jsme byli v turbáze.

Podkarpatská Rus V úterý nás čekala návštěva Koločavy - muzeum Ivana Olbrachta, hřbitov, kde je pochován Nikola Šuhaj a Eržika a pravoslavný kostelík, který byl dříve muzeem ateismu, a přesto je v něm ženám zakázán přístup do zákristie (nepochopitelné a dost diskriminační - ještě teď, když to píšu, tak se mi to velmi nelíbí). U kostelíka jsou hroby Nikolou zabitých stážníků.
Opět jsme se rozdělili na skupinky podle zdatnosti. Tentokrát se vytvořily skupiny tři. Více zdatní s místním průvodcem Koljou došli na plánované túře k mechovému jezírku Ozerce a tady také zůstali, protože se spustil hustý déšť, a tak využili místního přístřešku. My zdatní jsme zatoužili vidět Muzeum plavení dřeva, tzv. Klausovku, které se nachází v Sinevirském národním parku. Vydali jsme se podél Černé řeky krásnou přírodní scenérií na dvouhodinovou procházku, abychom v cíli cesty zjistili, že muzeum je po povodních srovnáno v hromadu starých klád a kromě kresby na tabuli nebylo po muzeu ani vidu. Podkarpatská Rus Náš průvodce to věděl, ale protože chtěl zjistit stav oprav muzea, a správně odhadl, že bychom tam jinak nešli, tak si tuto informaci nechal pro sebe. Zpáteční cesta nám uběhla rychle, nejen tím, že jsme byli zklamaní hromadou dříví, ale hnal nás i příšerný déšť, který nás během dvou sekund dokázal dokonale promočit. Nejspokojenější byla skupinka, která nešla nikam a obsadila útulnou hospůdku.

Středa. Po snídani odjezd do obce Pilipec. Zašli jsme až k vodopádu Šipot a tady došlo opět k dělení. Více zdatní absolvovali trasu přes hřeben Boržavy (20 km úsek a 1000 m stoupání). Cesta byla dost náročná, ale odměnou byly úžasné výhledy na karpatské poloniny, borůvkami porostlé stráně a cíl cesty Velikij věrch (1598 m nad mořem) - odkud bylo nádherně vidět po celém okolí.
Podkarpatská Rus Úspěšná byla i druhá skupina, která, ač svého cíle nedosáhla (mírně zabloudili), zažila historický okamžik. Účastníci dospěli k místu, které mělo neodolatelné kouzlo. A protože nebylo vyznačeno na mapě, bylo slavnostně prohlášeno za Hvozd Žen50.
Podkarpatská Rus Vše je zdokumentováno a máme slíbeno, že náš hvozd - romantické místo v bukovém lese - bude zanesen do map.

Ve čtvrtek jsme se vydali autobusem do Sinevirského národního parku (rozloha 40 tis. ha). Centrem je městečko Sinevir. Příjemnou cestou jsme došli až k Sinevirskému jezeru. Pověst praví, že jde o jezero vyplakané kráskou Sin z nešťastné smrti svého milého Vira. Jejich sochy tvoří dominantu na břehu jezera a jsou údajně vytesány z kubánského dřeva. Do jezera se vlévají 3 říčky, odtok je zajištěn spodním výtokem. Jezero je obchozí a je místem mnoha výletníků.
Podkarpatská Rus Je zde přísně zakázáno rozdělávat oheň, kouřit, trhat rostliny a chytat motýly a také pít alkohol a vůbec všechno, kromě dívání se a dýchání. Opět jsme se rozdělili - na ty co nešli nikam, procházeli se a kochali kolem jezera, na ty, co šli na kopeček, odkud mohli fotit jezero, a na ty, kteří podnikli výstup na Ozernaju. Po příjezdu do turbázy jsme zjistili, že neteče voda, ale radost z pobytu nám to nezkazilo, protože bylo na večer plánováno posezení u šašliku. Podkarpatská Rus

V pátek jsme se ráno zastavili v Mežhorje na trhu a tady to pro nás byla opravdu exotika - dalo se tu koupit snad všechno. Vedle prasečích hlav si vybíraly místní dámy oblečení, ženy postávaly podél ulice a prodávaly mléko a tvaroh, opodál se nabízely obrazy svatých, nábytek, pečivo - no bomba.
Následovala cesta autobusem na Toruňský průsmyk. Tady jsme chvilku sbírali zbytky nábojnic z první světové války a pak jsme již za deště podnikli cestu po hřebeni. Podkarpatská Rus I když jsme dost zmokli, nakonec se vyjasnilo a karpatská krajina nám vynahradila všechna příkoří - má se zkrátka čím chlubit. Procházeli jsme vesničkami, kde kromě satelitní antény nic nenaznačovalo, že se podmínky k životu liší od těch, které panovaly před sto lety. Nefalšované dřevěnice ve stráních byly pastvou pro oko. Podkarpatská Rus Došli jsme až do malé vesničky, kde jako ve všech předchozích vesničkách byl obchod se vším sortimentem, který jsme v té chvíli potřebovali. Čaj, pivo, balená voda a vodka, která se nedala přehlédnout, protože zabírala nejvíce místa v regálech a samozřejmě maroženoje, které bylo neobyčejně dobré.

V den odjezdu jsme zavítali do obce Iza. 1 km dlouhá obec skýtá rozsáhlý trh s košíkářskými věcmi. Celá obec se těmito výroby dost slušně uživí. Na každém plotě byly vystaveny košíky a další věci z proutí, včetně křesel a skříní. Podkarpatská Rus Poté, co si všichni něco na památku koupili, jsme odjeli do našeho posledního místa pobytu do Užhorodu. Navštívili jsme skanzen a hrad, kde byla přírodopisná expozice, expozice hudebních nástrojů (kvůli nám pustili slovenské a moravské písničky - což bylo moc milé). Viděli jsme také ukrajinské kroje a historické zbraně. Měli jsme možnost projít část Užhorodu, která byla vybudována ve 30. letech (tj. za naší společné éry), tzv. úřednickou čtvrť. Dodnes patří k těm, kterým se říká lepší. Stačili jsme ještě utratit zbytek peněz a navečer jsme jeli na ukrajinsko-slovenskou hranici. Tentokrát jsme na ukrajinské straně strávili 10 minut, ale slovenská celní kontrola nás pěkně zdržela. Museli jsme vystoupit z autobusu i se zavazadly a jednotlivě předstoupit k prohlídce. Po tomto nemilém zdržení jsme už vyrazili směr Česko a Brno. Do Brna jsme dorazili v 7.00 hod., přesně tak, jak bylo naplánováno.

Postřehy z cesty

Před 2 roky byla v místních lesích taková spousta sněhu, že vymřela téměř všechna vysoká zvěr. Naopak se přemnožili vlci. A tak byla místní lesní správou vyhlášena odměna za každého uloveného vlka - 20 kubíků dřeva a za vlčici 30,5 kubíků dřeva.

Pro milovníky zvířat
Pro ochránce zvířat je tady pole neorané. Kromě užitkových zvířat jsou ostatní ponecháni svému osudu. Podkarpatská Rus Ze psů ve městech se stali průvodci turistů. Jakmile zvětří nějakou skupinku, hned se na ni přilepí a jejich doprovod je opravdu unikátní. Chrání je před místními bezdomovci, ale i před auty a jsou ochotni pro to obětovat i vlastní život. To, co je k tomu vede, je chvíle, kdy si turisté rozbalí svačinu a jsou připraveni začít svačit s nimi.

Správná dvojka.
Hned první večer na Ukrajině byl příjemný. Jakmile jsme se v Užhorodě ubytovali (čisté, pěkné pokoje) dostali jsme chuť na kávu. Jak by né - vždyť jsme z Česka. Poklidné posezení u kávičky je náš národní zvyk.
V případě Jany a Jirky však poklidnému popíjení kávy předcházela scéna, která se musí popsat. Jana: "Jirko, vytáhni z báglu vařič". Jirka: "Já ho tam nemám, myslel jsem si, že ho bereš ty." Překvapená Jana: "Vždyť si ho kvůli tomuto zájezdu kupoval a ty ho nenabalíš? Já se z tebe snad zblázním. Já jsem vzala mléko. Hledej!" Jirka v rychlosti vybalil celý bágl - samozřejmě na zem. Ale kde nic, tu nic. Nabízela jsem Janě svůj vařič, ale Jana to nemohla slyšet, protože komentovala neschopnost svého partnera. Současně začala prohledávat svůj bágl a beznadějně hledala alespoň to mléko. No, abych to neprotahovala. Nakonec se našlo obojí - u Jirky mléko a u Jany vařič.

Spřízněné duše.
Kdykoliv se Věra J. posadila v podvečer na balkón, objevil se pták, který začal děsivě řvát. Řval a řval a údajně přestal, až Věra J. usnula. (Věra J. to bohužel nemůže ani vyvrátit, ani potvrdit). Nikdo toho ptáka neviděl, ale s určitostí, podle řevu, můžeme soudit, že šlo o kňavu. Jak všichni asi víte, kňava, tzv. nedoslýchavá (proto ten křik), žije na okraji ptačího společenství a trpí nedostatkem druhové komunikace. Snaží se tento handicap vyrovnat tím, že si nachází spřízněné duše, a je jí jedno, o koho nebo o co se jedná.
Chování tohoto tvora velmi hezky popisuje dr. Vaňak (autor mnoha populárních článků o přírodě a jejich zvláštnostech), který kňavu pozoroval ve společnosti nafukovacího míče. Ale abych se tedy vrátila k tématu. Vztah tohoto ptáka k Věře J. během pobytu v turbáze natolik zintenzívnil, že v posledních dnech nechtěla opustit své stanoviště a řvala, i když Věra J. spala. Kňava nás doprovázela až do Užhorodu, na cestě domů.
PS: Ještě že jsou ukrajinské hranice tak dobře střežené, jinak by letěla kňava s námi.

Zpět