kdo jsme vznik vize stanovy členství historie tiskové
zprávy výroční
zprávy >ohlasy< partneři individuální
sponzoři firmy
sponzoři

Kontakt:

CENTRUM   Ženy50
Anenská 10,   Brno
        (4. patro)
tel.: 543 212 700
(v době konání akcí)

Jana Jarušková
728 74 04 49

Věra Janáková
732 34 89 93

Věra Pakostová
604 37 55 46

e-mail: info@zeny50.cz

účet: 2632777001/5500

PODPORUJÍ NÁS:

Jihomoravský kraj

Odbor zdraví MMB

Odbor kultury MMB

Mgr. Oksana Šmeralová

Zahájila jsem boj se stereotypy

Nedávno jsem se zúčastnila přednášky na téma - umění říci ne. Jestli byste jako já čekali, že půjde o přednášku na téma asertivní chování, tak to byste se spolu se mnou zmýlili. Přednášející nám na osobních příkladech popsala, jak je těžké říci ne zaběhlým stereotypům. Jak je těžké říci vlastní dceři - ne, dnes ti hlídat děti nebudu, protože jsem unavená, kamarádce - ne, přijď na kafe jindy, dnes na to nemám náladu. A jak je sakra těžké začit si vážit sama sebe. Zcela otevřeně musím napsat, že se mi dost otevřely oči. Začala jsem s inventurou vlastního konání. První změna v mém chování na sebe nenechala dlouho čekat. Stačilo vejít do koupelny. Tam jsem narazila na pánské ponožky pohozené na zemi. Pod dojmem právě nabytých informací jsem se zeptala, "proč bych je měla stále zvedat a dávat do koše na špinavé prádlo, který stojí v rohu koupelny". Dámské ponožky neprodělávají cestu země - koš na špinavé prádlo, ty se tam ocitnou rovnou. Nesehla jsem se a neopakovala ten každodenní pohyb. Místo toho jsem muži sdělila, že si v koupelně na zemi něco zapomněl. Šel do koupelny, tam zjistil, o co se jedná, poté dostal odpověď na kontrolní otázku "co s nimi má dělat" a úspěšně ponožky hodil do koše. Docela mě překvapilo, že se tato moje maličká revolta obešla bez řečí. Asi svého muže neznám. To, co provozuje, není lenost a pocit, že ve mě má neplacenou úklidovou četu, ale jen bezradnost. On přece nemůže uklidit špinavý talíř, když mu nikdo neporadí kam s ním. Vždyť společný dřez máme jen 25 let, a tak co bych po něm chtěla.

Věra Janáková

Co mi Ženy50 daly

Když jsem se někdy v březnu začala pomalu vzpamatovávat z posledního útoku své přítelkyně rakoviny, nevěděla jsem kudy kam. Celý život jsem měla kolem sebe spoustu lidí, dělala spoustu věcí. Doma i v zaměstnání. Teď děti dospělé, samostatné, já nemocná , skoro rok v invalidním důchodu. Práce, která mi naplňovala celý život, je fuč. Číst si? Jak dlouho to vydržíte? Malovat na hedvábí? Prima, na dva tři měsíce. Zahrada? Přes léto. Křížovky, sudoku?
A do toho mi kamarádka poslala informativní mail o nově vzniklém občanském sdružení Ženy50. Po měsíčním váhání jsem zavolala předsedkyni sdružení Janě Jaruškové a domluvila si schůzku. Cestou tam jsem si říkala, proč tam vlastně jdu, co od toho čekám. Snad nové lidi, kdoví. A co jim můžu nabídnout? Právní poradnu teda ne, v tom jediném mám jasno. Po trošku rozpačitém začátku, kdy Jana mluvila o vizích, cílech, poslání a představách, přešla k úvaze o možných projektech v souvislosti s fondy EU. Když mluvila o projektu na výzkum chování fotbalových fanoušků, začalo mi někde vzadu v hlavě poblikávat. Takový projekt na "výzkum" chování žen s rakovinou prsu, to by bylo něco. A určitě by to mělo větší význam než výzkum chování fotbalových fanoušků. A tak jsem se nadechla a začala mluvit o sobě a hlavně o svém snu, zmapovat chování žen s mou diagnózou. A ejhle! Nikdo se nesmál. Naopak. Velmi je mé povídání zaujalo a hned, že bych na tohle téma mohla udělat přednášku. Já, v domnění, že se jedná o akademickou diskusi (někdy a někde) jsem souhlasila. Načež následovala otázka: "Tak kdy? Příští týden?" A bylo. Už máme za sebou tři besedy na téma "Kam nás vedou naše činy" aneb "To jsem to dopracovala"a velmi konkrétní výhled na další na podzim. A mám samostatnou rubriku "Z cesty" na stránkách sdružení a spoustu chuti pokračovat. A ztratila jsem strach z budoucnosti (např. z toho, co budu dělat, když firemní právničku už dělat nechci a být do smrti už jen důchodkyně taky ne) a tudíž ze života. A vrací se mi nejenom chuť do života, ale i radost. A začínám si plnit své sny.

Ženy50, pěkně jste mě nastartovaly, díky!

Monika Dostálová