Vzdělávání,  setkávání,  sdílení  -  nejen  pro  ženy  50+

Měly jste jet s námi...    (18. - 19. července 2009)

víkend 18.-19.7.2009No vážně, bylo to moc fajn.

Den předtím jsem se sice bála odstrašujících předpovědí počasí, ale ráno nezbylo, než překonat obavy,  uchopit nabalený batoh a vydat se na nádraží. Za lehce podmračeného počasí jsme pak vyrazili z Náměště po zelené značce směr Vlčí kopec. ... (nedivte se těm měkkým -i- u přísudků: dvě z nás jsme na výlet pozvaly i své muže.

víkend 18.-19.7.2009víkend 18.-19.7.2009A dlužno říci, že 25%ní přítomnost mužů celkem příjemně osvěžovala naši jinak čistě dámskou společnost)

víkend 18.-19.7.2009Lesy, kterými jsme procházeli, byly plné hub. A to hlavně krásných. Jedlých i nejedlých - v tu chvíli to bylo celkem jedno.  Někteří propadli houbařské vášni natolik, že to vypadalo, že uvízneme už na počátku cesty a vytčených cílů nedosáhnem. Časem ale všichni pochopili, že není třeba zůstávat v prvním lese, neboť houby jsou všudypřítomné, a to nám dovolilo pokračovat dále. Posledním kontaktem s civilizací byla vesnička Zňátky a pak už jsme sestoupili do přírodní rezervace údolí divoké Oslavy, později pak vzhůru k letohrádku Gloriet (romantický lovecký pavilonek dal postavit - Jindřich Vilém Haugwitz v roce 1830) Cestou se nám otevíraly nečekané pohledy zpět do hlubokého údolí s impozantními skalami a srázy (jakési "hory naruby"). ... Kdo by to byl  čekal, jaká překvapení skrývá tato mírně zvlněná, nenápadná krajina pod úrovní terénu (běžně přehlédnutelného např. z okýnka projíždějícího auta).

Hlavní zastávku (a svačinovou přestávku) jsme si udělali v pečlivě upraveném parkovém areálu "Vlčího kopce" - což je klasicistní lovecký zámeček - (dnes školicí a rekreační středisko E.ONu).  Odtud jsme odcházeli po modré značce nádhernou 200 let starou bukovou alejí směrem k rozhledně "Babylon". Tu jsme už ale nenavštívili, neboť se rozpršelo. Zpočátku jen zvolna, ve stylu zahradnického deštíku, postupně však stále usilovněji, a po silnici do Kramolína již na způsob natrvalo puštěné studené sprchy. Do komfortně vybaveného vojenského rekreačního střediska, kde jsme měli zamluvené ubytování, jsme tak dorazili dokonale promočeni.

Těžko vysvětlovat: pokud chcete zažít dokonalé štěstí v teple a suchu, musíte nejdřív dokonale promoknout (bez té první fáze se prostě nemůže dostavit ta druhá). Dokonce bych tipovala, že to byl rafinovaně promyšlený tah našich milých vedoucích, které nám ještě navíc naservírovaly k večeři výborné horké opavské klobásky - no co víc už jsme si mohli přát! ...

Ale někteří neměli tohoto prostého štěstí ještě dost a šli se navíc promočit i zevnitř do místního hostince. Ať už tak či onak, všem se spalo opravdu báječně...
víkend 18.-19.7.2009
Druhý den ráno jsme za krásného slunečného počasí (po včerejší slotě ani památky) vyrazili k Dalešické přehradě, a to k přístavišti v Kramolíně. Nastoupili jsme na parník - solidní loď s názvem  "Vysočina" (nar.1955 v maďarských loděnicích), která prý ve své bohaté životní historii brázdila vodní nádrže a řeky po celých Čechách i na Moravě.

víkend 18.-19.7.2009Milé lodi "Vysočina" fandím. Má totiž s námi hodně společného: je jí přes 50 let, a protože je stále v činnosti, není na ní věk nikterak patrný. Je ve výborném stavu, čile a optimisticky brázdí hladinu přehrady, a lidi ji mají rádi. víkend 18.-19.7.2009No bodejť by neměli - jak jinak by se dostali, kam potřebují? Ostatně my také - vystoupili jsme u kempu Hartvíkovice.
 
Cílem zde bylo zdolání Wilsonovy skály, a to lehkým alpským stylem, neboť bylo nutno do 1,5 hod stihnout vracející se loď. Některým (tj. 99% výpravy) se to podařilo, zbytek (tj. jedna líná členka - tedy já) šel na maliny. Dvě aktivní členky lezeckého týmu prý měly na vrcholu dechové potíže, které ale snadno a rychle odstranily jednou "zaslouženou" cigaretkou. Dolů to už pak šlo samo a pokračovali jsme lodí do přístaviště Dalešice. Pozor, název přístaviště zde klame, protože do skutečných Dalešic je to ještě cca 2 km lesem a mezi poli. To ale byla maličkost (mezitím už jsme zlepšili kondici natolik, že nám to ani nepřišlo). 

Třešničkou na dortu v  Dalešicích byl výborný oběd v Dalešickém pivovaru - proslulém ze známého filmu Postřižiny. víkend 18.-19.7.2009Zajímavé je, že jak jsme areál pivovaru znali z filmu, vůbec jsme netápali, a hned jsme věděli, kde asi je pivovarská restaurace a zapadli rychle do ní. Ven s plnými bříšky už to šlo trochu pomaleji.

Zato svět byl opět o něco krásnější, a tak za jasného slunného počasí jsme se odsunuli drobné 4 kilometříky zcela nenáročným terénem (jemně vinutou silničkou - automobily takřka nejetou)  do půvabných Slavětic. (idylka poslední půlhodinky čekání na autobus) Po návratu do Brna jsme měli pocit, že jsme byli pryč snad týden (tolik barevných úžasných zážitků nemůžete doma nikdy prožít) a tak říkám:

"Měly jste jet s námi ... tak příště ...
( nebojte se, když jsem to zvládla já, takový nesportovec, zvládnete to taky )... je to fajn..."


Ahoj Pavla V.

Zpět

inPage - webové stránky, doménawebhosting snadno.

logo   © 2007 - 2019  Ženy50, z. s.,     poslední aktualizace   13. prosince 2019