Splutí Jihlavy na raftu - 16. září 2007
Elektrizující pro mě byla pozvánka mých kolegyň na sjíždění Jihlavky. Ihned jsem souhlasila a celá natěšená jsem si nasucho doma opakovala skoky do vody. Kupodivu to ode mne nikdo nežádal a tak jsem svou přípravu nasměrovala jinam, a to k oblečení. To mi zabralo dost času a než jsem se nadála, byl tady onen den, kdy se Jihlavka měla sjíždět. Spolu s Věrou - stejně jako já naprostou vodáckou novickou a Táňou, 
která se tvářila zkušeně, protože již Jihlavu dvakrát sjížděla, jsme stály před raftem, který ucházel jen na dvou místech (jak nám s usměvem sdělil Jiří - kapitán a jediný muž naší posádky). Okamžitě mě začaly napadat otázky, které jsem samozřejmě měla řešit mnohem dřív, a ne ve chvíli, kdy na mě navěsili vodáckou vestu, a na hlavu nasadili přilbu. Raft byl sice bytelný, ale unese mě? Přece jen jsem s tou dietou měla začít dřív - pokárala jsem se v duchu. Jak pracovat s pádlem, které mi bylo zapůjčeno? Nato jsem si už nestačila odpovědět, kolegyňky (Alenka a Jana - zkušené vodačky) nás nahnaly směrem k vodě a tak se mé myšlenky obrátily k ní. 
Kolem proplouvaly lodě a lodičky plné usměvavých lidí, přátelská atmosféra byla cítit na suchu i na vodě, sem tam se ozvalo to známé ahóóój... Avšak ve chvíli mého nastupování do raftu se kromě mého dechu zastavilo i všechno kolem a já s žaludkem umístěným mimo svou domovskou zónu jsem těžce, nicméně úspěšně, zvládla nastoupení. 
Vše se opět rozjasnilo a začalo být krásně. Na louce poskakovaly roztomilé děti vodáků, slunce svítilo jako by nám chtělo říct, že právě tato chvíle je ta, na kterou nemůžeme nikdy zapomenout - a taky že jo. Nádherné počasí vydrželo po celou dobu plavby a příroda se nám předváděla v celé své kráse. Plavba probíhala pokojně. Holky, které jezdí na vodu "častěji než do supermarketu" nám trpělivě předávaly zkušenosti a my jsme kromě pádlování mohly sledovat to přírodní dílo, kterým jsme projížděly. Konstatování, že okolí Jihlavky je nádherné, je jen odvarem toho, jaká je skutečnost. Ještě dnes cítím mrazení v žaludku, když si vzpomenu na krásné chvíle, které jsem na vodě zažila.
Tak to vidím já, Věra J. - žena50.
P.S. Skoků do vody se obě Věry přeci jen dočkaly - třebaže ne úplně dobrovolně. Nováčci ale musí být po první plavbě pokřtěni...
Zpět